Jak vytvořit kostru zahrady

Dřeviny – jehličnany i listnáče jsou důležitou součástí skladby zeleně v každé dobře vybudované zahradě. Dokonalou zahradní symfonii lze vytvořit, jen pokud prokomponujeme éteričtěji působící listnáče s jejich protějšky – kompaktními jehličnany.

Stačí jabloň, smrk a pár keřů pěnišníků. Dva, tři japonské javory. Podrost z jalovce a kosodřeviny. Aspoň jeden modřín a jedna borovice. K plotu habry, ale raději už dost! Musí zbýt místo i na trávník a vyhlídku do lesa.

Listnáče a jejich stín

Společně dokážou vtisknout zahradě jak prvky stálosti, tak i proměnlivosti a přilákat na ni život, včetně šelestu listí a ptačích hnízd. Proměnlivost, malebnost a emocionalitu dávají zahradě především listnáče, které v průběhu ročních období také mění barvu listí.

Ty byly v minulosti na zahradách opomíjeny a někdy i likvidovány, protože trendem byla tzv. bezúdržbová zahrada s kostrou z konifer, která se obešla bez úklidu listí na podzim či jeho výlovu z jezírka.

Takto vysazená zahrada však nemá duši a chybí jí stín. Pro většinu zahradníků a zahrádkářů to není žádná novinka.

Zahrada bez kuželů

V minulosti vládl trend pravidelnosti vycházející z kompozic francouzských zahrad, ale i středomořské zahradní klasiky vůbec. Proto se na zahradách objevovalo množství konifer s kuželovitými tvary.

Časem výsadbu poměrně elegantních cypřišů a cedrů, lichotících zámecké architektuře a městské vilové zástavbě nahradily cypřišky a zahradnicky snadno množitelné, a tedy levné zeravy (původem z Ameriky).

Ty však na běžných zahradách působí nepřirozeně. Mnohem hezčí a přirozenější je vytvořit si u domu, chaty či chalupy přírodní zahradu, na níž bychom se cítili co nejvolněji.

Ve stínu lípy

Chalupářské zahrady, které vyrostly na někdejších užitkových zahradách s ovocnými sádky, mají svou poetiku i historii. Jejich majitelé vnímají vzrostlé listnáče – duby i javory, jilmy, břízy, ořešáky a lípy jako strážce chalupy a vysloužilé ovocné stromy, zejména jabloně, jako dekorativní a poetický artefakt.

Vždyť ve stínu jabloně se tak dobře odpočívá, k tomu drsné a pokroucené kmeny ovocných stromů dávají zahradní kompozici dramatičnost a zakotvení. Dobře působí, pokud se ke kmeni ovocného stromu přisadí keřík růží či bylinek, jak to bývá zvykem v anglických zahradách.

Starý ovocný strom působí velmi interesantně, pokud je přibližně v centru zahrady, neuškodí mu ani zavěšená dětská houpačka. Vysloužilé jabloně a třešně jsme objevili třeba i na zahradách mnoha českých bonsaistů a majitelů japonských zahrad. Ti si je ponechávají jako alternativu bonsaje.

Přednosti jehličnanů

Větve a listy jehličnanů se ve vánku a větru nepohybují, jejich tvary jsou pravidelné až přísné, celkově působí strnule. I mezi jejich přísnější grafikou jsou však rozdíly –   třeba taková borovice limba působí vedle tisu doslova nevázaně.

Jejich výhodou, a také handicapem je to, že proměny, které během roku prodělávají, nejsou oproti listnatým dřevinám tak výrazné, ale díky tomu je vnímáme jako kontrapunkt k metamorfózám měnícího se okolí.

Předností jehličnanů je jejich tvarová rozmanitost – geometricky rostlé koruny mohou být široce nebo úzce kuželovité, sloupovité, převislé, kulovité, vejcovité, poléhavé nebo rozprostřené.

Velká chvíle jehličnanů přichází v zimě, kdy se proměňují v kouzelné bytosti, čarující se sněhem, námrazou či jinovatkou. Zato listnáčům v té době připadá role kostlivců, vyjímaje jabloně, i v zimě ověšené zbytky své kulaté žlutočervené úrody.

Kostra zahrady

Úlohou jehličnanů je vytvořit hradbu, která pozemek uzavře před okolím či naopak vytvoří přechod do volného terénu.

Především však z nich formujeme kostru zahrady. Vzrostlejší konifery vystupují i v roli dekorativních dominant, které zároveň okolní výsadbě poskytují i potřebný pohyblivý stín.

Lze z nich také složit strukturálně a výškově komponované ostrůvky, které oživí jakékoliv místo zahrady, včetně skalky či jezírka. A jsou i ideálním pozadím pro výsadbu světlejších rostlin – od jejich hradby se dobře odrážejí kvetoucí keře či trvalkové záhony.

Počet a rozmístění jednotlivých dominant či skupinek a volba jejich skladby, záleží na velikosti zahrady a terénních předpokladech. A protože výška a rozmístění konifer dává zahradě měřítko, je možné jejich vhodným seskupením zahradu iluzivně zvětšit.

Při výsadbě jehličnanů do skupin by měl dominovat jeden typ, střízlivě doplněný několika kusy jiných typů. Stejné pravidlo platí i o barevnosti. Esteticky dobře nepůsobí těsné sousedství konifer výrazně odlišných tvarů a barev – štíhlé vysoké vedle nízkých kulovitých, výrazně modré vedle zlatožlutých.