Dušičkový věnec

Dušičky připadají na den 2. listopadu. Je to den, kdy vzpomínáme na své zemřelé příbuzné a přátele. Tradičně se chodívá na hřbitov, ty bývají v těchto dnech plné květin, dušičkových věnců a hlavně svíček. S návštěvou hřbitova v čase dušiček se pojí cosi mystického a je spojeno se zvláštní, smutkem naplněnou, náladou. Květinářství a zahradnictví přetékají dušičkovou výzdobou. Vše začíná u svíček, tradičních chryzantém a věnců. Mnozí si ale dají tu práci a dušičkový věnec sami vyrobí. Při jeho výrobě do něj vtisknou vzpomínku na milovanou osobu.

Výroba dušičkového věnce

K výrobě věnce vám bude stačit korpus na věnec a potom vše, co vám dá příroda.

• mech
• mahon
• eukalyptové listy
• břečťan
• vřes – dodá věnci barvu v odstínech fialové, přes zelenou až k bílé, záleží, jaký vřes použijete
• jeřabiny – jejich zářivá červená barva dodá hřejivou vzpomínku
• bílé bobule pámelníku – jen pozor, pámelník je jedovatý!

Pokud chcete můžete přidat i ozdobu v podobě stuhy nebo třeba andělíčka. Dále budete určitě potřebovat nářadí, které vám usnadní při výrobě věnce práci.

• vázací drát
• nůžky
• tavná pistole

Nejprve korpus věnce pokryjte mechem, který připevníte vázacím drátem. Korpus můžete použít polystyrénový nebo slaměný. A další výzdoba pak už záleží jenom na vás.

Při cestě na hřbitov pak nezapomeňte svíčku, sirky a vyrazte do podzimního dne. V dnešním hektickém světě, má mnohdy cesta na hřbitov jakýsi očistný účinek. Člověk zpomalí, zavzpomíná si a nechá se pohltit nostalgickou náladou. Ta u nedovolí vpustit do hlavy každodenní shon a stres.

Proč se slaví dušičky a co tento svátek symbolizuje?

Historie tohoto svátku spadá hluboko do minulosti, do keltských dob. Pojí se s oslavou konce keltského roku, tzv. Samheinu. Ten připadal na noc z 31. října na 1. listopad. Keltové tento den vnímali jako dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že duše zemřelých se v tento den vrací na zem. Živí ukazovali mrtvým cestu – zapalovali ohně a svíčky. Jasný plamen měl také očistnou a ochrannou moc.

Keltská a Slovanská kultura se na našem území velmi prolínala. Tedy i Slované slavili tento svátek. S příchodem křesťanství, kdy byly všechny pohanské – keltské zvyky zakazovány nebo nahrazovány zvyky křesťanskými, došlo k nahrazení svátku Samheinu, svátkem Všech svatých – tedy dušičkami. Došlo k tomu někdy v desátém století po Kristu.

Na hřbitovech se v období dušiček zapalují svíčky a nosí se květiny. Nejoblíbenější jsou vřesy a chryzantémy.

Pohanské prvky si však tento svátek uchoval v podobě zapalování svící, vzpomínání na mrtvé a návštěvou hřbitova. Na hrob se pokládají do dnes živé květiny, které symbolizují víru ve věčný život.

V Čechách se k Dušičkám vázala víra v to, že v tento den duše vystupují z očistce, aby si odpočinuly od svých muk a útrap. Hospodáři proto často místo petrolejem nebo olejem svítili lucernou naplněnou máslem, aby si duše mohly pomazat své popáleniny. Příbuzní a přátelé zemřelých pili a lehce na sebe stříkali studené mléko, aby se duše mrtvého mohla ochladit. Pekávalo se pečivo – dušičky – ve tvaru kostí nebo rohlíků. Tímto pak lidé obdarovávali žebráky a chudáky v kostelích a ve vsích.