Jaro startuje

Znenáhla se blíží první jarní den, z jezírka po troškách mizí led a z trávníku sníh. Na břehu rybníčku sice stále šustí suchý orobinec, ale sluníčko už prohřívá podrost zahrady a vytahuje z trávníku kytky bílé, žluté i fialové.

Předjaří má spoustu tváří. Jinak ho vidí zelinář, vysévající kořenovou zeleninu, jinak skalničkář, odklízející listí za skalky a jinak zahrádkář, zavěšující na jabloň novou ptačí budku…

Pro nás jarní „voyeury“ je však časné jaro především o čemeřicích, sněženkách, bledulích, talovínech, pučících devětsilech, podbělech, dřípatkách a koniklecích. Už od zimy se rozplýváme nad kvetoucím vilínem, jasmínem či kalinou, ale skutečné jaro odstartují až vykvetlé hvězdičky zlatic.

Čemeřice rozkvétají v době, kdy je většina květin ještě schovaná pod nánosem loňského spadaného listí nebo sněhem.

Pupencové jaro

Samozřejmě, že jaro je i o zelených pupencích a prvním broukovi či mušce. Objevit je znamená vyrazit si na procházku lesem, oborou či parkem. Když ještě mrzne, spokojíme se s pozorováním modrého nebe a nafialovělých pupenů bříz, zábavné je objevit pod stromy chvostoskoky shromážděné na sněhovém jazyku…  Nadějné a správně předjarní je také pozorování návratu hejna špačků či divokých husí.

A pak přijde několik nadnulových dní. V tu chvíli jakoby pupeny nedočkavců dostaly injekci životabudiče: začnou bobtnat a měnit barvu – tu na stříbrnou, růžovou, kouřovou či zlatozelenou, podle toho, zda právě procházíte kolem skupinky vrb, bříz či dubohabrového háje. A to už jsme se probojovali do „pastelového“ jara, plného příslibů nového začátku.

Jaro zápecníkovo

Pokud je zataženo, či dokonce mrzne, je možné jít na jaro od lesa, tedy přesněji od kamen a při té příležitosti otevřít nějakou zajímavou knížku o kytičkách, třeba „Herbář pod polštář“ Václava Větvičky. Až si přečtete dva, tři fejetony – třeba lískový, petrklíčový a lýkovcový – udělali jste už pro jaro dost a můžete nahlédnout do knížky stejného autora „Něco pro zahřátí duše.“

Možná, že se vám stejně jako mně stylově otevře hned zkraje u fejetonu „Za kamna vlezem“, kde si přečtete, že patrně kdysi u nás bývalo v březnu o dost tepleji a zeleněji, zejména co se bříz týká. Takže našinci si podle březového rašení pokřtili první jarní měsíc. Možná, že to však bylo jinak a březen se jmenuje podle slova březí, anebo platí obojí, čímž narážím třeba na proslulé zajíčky březňáčky.

Pokud se pranostik týče, je samozřejmě březen mnohem pestřejší a méně jednoznačný. Zatímco první březnový den se drží hesla: „Závěj svaté Albíny zaplavuje doliny“, patnáctého se už blýská na časy, protože „Na svatého Longina, práce v poli začíná“ a jednatřicátého to už jaro vyhrává na celé čáře, neboť „O svaté Balbíně je už po zimě…“

Když rozkvetou jaterníky je to známka, že jaro už je opravdu zde.

Břízové jaro

Bříza je strom spojovaný s čistotou, světlem a novým počátkem. Přitom je nenáročná a roste od polárního kruhu až po Pyreneje, a to nemluvíme do Sibiři a zajímavých variantách z Asie a Ameriky. V severní Evropě se při prvním vyhánění dobytek šlehal březovými větvemi. Z březového dřeva se vyřezávaly kolébky, svazovala košťata rituální i ta, kterými se naháči pro utužení zdraví šlehají v sauně. (Malá zkouška: víte, jak se jmenují tuzemské druhy bříz? Je jich šest: Bříza bělokorá (nejrozšířenější), karpatská, pýřitá, zakrslá, trpasličí a bříza tmavá.)

Dalším časným jarním průkopníkem je vrba jíva, nesoucí na svých větvích „kočičky“. Kvete v březnu až dubnu a je dvoudomá. Na jednom stromě tak najdete kočičky se žlutým pylem, na jiném zelenavé kočičky bez pylu.

Třetím z našich jarních průkopníků je líska, která kvete už počátkem března. Už v nejčasnějším předjaří na kolemjdoucí statečně vystrkuje své drobounké červené jazýčky blizen. Na první pohled jsou ale zřetelnější její zlaté jehnědy. Líska je jednodomá dřevina a na jednom keři najdeme samčí květy – jehnědy, i nenápadné samičí květy připomínající pupeny s jasně červenými bliznami.

Dříny jsou oblíbenou okrasnou dřevinou, některé jeho druhy jsou zákonem chráněné.

Cibulkové jaro

Mohlo by se také jmenovat jarní orgie cibulek a hlíz. Klasickými zástupci předjarního a jarního období jsou nízké cibuloviny, které se vysazují do skalek a trvalkových záhonů. Mezi nimi vévodí talovíny, krokusy, snědky, ladoňky a cibulnaté druhy kosatečků. Okouzlující a nepřehlédnutelné jsou i hlíznaté skalkové bramboříky. Například venkovní brambořík – Cyclamen coum hybridum, vykvétá tmavorůžovými květy od února do začátku dubna a při mírném zimním počasí je možné jeho květy vidět již v prosinci nebo v lednu. Březnové barevné hýření doplňují okrasné dřeviny, třeba kvetoucí mandloně a dříny.

Jarní symbolika

Většina lidí spojuje jaro s květy sněženek. Jsou krásné, přicházejí po dlouhé zimě, ale když vykvétají, čeká nás ještě hodně nepohody. Ale když rozkvetou podléšky, nastává už opravdové jaro. Je obvykle konec března či začátek dubna, ale zubaté sluníčko už má sílu! Když zaběhnete do lesa, objevíte tisíce podléškových krásek v nebeské modři. Vedle nich se proklubávají na svět petrklíče a voní lýkovce. A je to tady!!!