Omítky

Zásadní rozdíl je však v tom,že my se můžeme kdykoliv převléknout,zatímco našemu domu bude jeho kabátek sloužit hodně dlouhou dobu.

Omítky můžeme jednoduše rozdělit na interiérové a exteriérové,a právě těm budeme věnovat náš dnešní článek. Dále můžeme omítky rozdělit podle jejich složení na:

• sádrové
• cementové
• vápenné

Omítky obsahující vyšší poměr sádry jsou vhodné pouze pro použití v interiéru. Omítky s vyšším obsahem cementu jsou voděodolné,tedy vhodné pro použití v exteriéru. Vápenná složka určuje strukturu povrchu omítky. Podle struktury rozlišujeme omítky hlazené,točené a škrábané.

Vnější omítky se provádějí v několika vrstvách. Jsou přímo vystaveny klimatickým vlivům a musí odolávat veškerým rozmarům počasí a okolního prostředí. To nám mohou zaručit pouze kvalitní omítky.

Kvalita se samozřejmě odráží i v cenách. Vysoká kvalita (tedy i vyšší pořizovací cena) je však zárukou dlouhé životnosti a trvanlivosti omítky. Samotné vlastnosti nám však ještě nezaručí skutečnou kvalitu – v té se odrazí hlavně dokonale provedená práce. Až pečlivá řemeslná práce a přesné dodržení technologických postupů je zárukou skutečné kvality.

Obecně lze říci,že všechny omítky (ačkoliv každá z nich vyžaduje i specifické podmínky) lze aplikovat pouze na rovný,suchý,homogenní,rovnoměrně nasákavý,drsný povrch zbavený prachu a veškerých nečistot. Při omítání teplota vzduchu nesmí klesnou pod pět stupňů Celsia nad nulou. Důležitý je i časový odstup od předešlého zdění (například beton se smí omítat až šest týdnů po betonáži). Jisté problémy také mohou nastat pří omítání různých druhů materiálu na jedné stavbě. Tomu však lze předejít aplikací vyrovnávací vrstvy nebo sklotextilní výstuže. Vnější omítky by také měly být prováděny alespoň dva měsíce po vnitřních omítkách. Tento časový odstup je nutný k tomu,aby došlo k dostatečnému vysušení zdiva.

Samostatnou kapitolu představují tepelně – izolační omítky,těm se budeme podrobněji věnovat v některém z dalších článků.

Typy omítek:

• hrubá omítka – prudce se nahazuje vápenocementovou maltou,nejčastěji na předem provedený postřik z řidší vápenocementové malty. Její jádro se pak povrchově uhladí krouživými pohyby hladítkem,přičemž se utáhne a zpevní.

   

• ozdobná omítka – provádí se obdobným způsobem jako omítka hrubá,ale do ještě vlhké utažené vrstvy malty se vtlačují různé vzory.

   

• hladká omítka – dělá se obdobně jako vnitřní omítky,ale s tím rozdílem,že se pod vnější vrstvu ještě musí provést postřik prudce nahazovanou řídkou vápenocementovou maltou.

   

• štuková omítka – obvykle se dělá ze tří vrstev. Začíná se postřikem zdiva,čímž se srovnají nerovnosti. Na tuto vrstvu se pak nahazuje jádro omítky silné asi 12 mm. Vnější vrstva je pak tvořena 3-4 mm silným štukem.

   

• břízolitová stříkaná omítka – nanáší se dodatečně na hladkou či štukovou omítku. Směs se většinou stříká ručním strojkem. Takto lze udělat i vícebarevnou omítku – po zaschnutí první barvy se stříká barva druhá.

   

• škrábaná omítka – prudce se nahazuje na vyrovnané,rýhami zdrsněné a navlhčené jádro z vápenocementové malty. Směs se nahazuje ne celou plochu směrem shora dolů.